Gipsy Rádio informuje ...

Genocida Romů za 2 světové války

img
Srp
22

Holokaust

 

Další významy jsou uvedeny na stránce Holokaust (rozcestník).

Mrtvá těla v koncentračním táboře Mauthausen během druhé světové války

Holokaust resp. holocaust (z řeckého holokauston, celopal a anglického holocaust) byla nacistická politika systematického, státem provozovaného pronásledování a hromadného vyvražďování, především osob židovské národnosti. V širším smyslu je slovem holokaust označován i celý nacistický perzekuční systém věznic, káznic a táborů jako celek, respektive nacistická perzekuce všech etnických, náboženských a politických skupin.[1] Tj. (chronologicky): politických odpůrců (zejména komunistů a sociálních demokratů), Svědků Jehovových, tělesně či mentálně postižených, homosexuálů, Židů, Romů,[2] Poláků a občanů Sovětského svazu. V rámci genocidy namířené na židovské etnikum bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů.[3][4] Pokud pod pojmem holokaust chápeme nacistickou perzekuci jako celek, hovoříme o počtu obětí holokaustu mezi 11 až 17 miliony lidí.[5]

Obsah

Termín holokaust – problematické vymezení

V českých textech se lze setkat jak s variantou holokaust, tak i s původní anglickou odvozeninou holocaust. Obě varianty jsou v češtině rovnocenné.[6] Anglický termín holocaust (naprosté zničení, úplná katastrofa, masakr) je odvozen z řeckého slova holokauston (zápalná oběť, přeneseně zničení ohněm nebo úplné zničení), česky celopal (označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí).[1] Moderní anglický termín holocaust však už (po obsahové stránce) nemá s původním náboženským termínem prakticky nic společného. Až do konce 70. let 20. století bylo anglické slovo holocaust v anglofonním prostředí používáno pro označení prakticky jakékoli katastrofy.

Uvádí se, že patrně první, kdo použil slovo holocaust pro nacistické vyhlazování Židů, byl nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel (19282016), a to ve svém románu Noc (La Nuit, 1958) ve smyslu „zničení ohněm“.[7][8] Nicméně až do vzniku amerického televizního seriálu Holocaust (1978) zůstával tento termín prakticky neznámý.[1] V posledních letech je situace taková, že například izraelský státní ústav Jad vašem a řada židovských historiků vztahují pojem holocaust především na vyvražďování Židů nebo jiných skupin označených jako rasově méněcenné (Romové) za druhé světové války. Obecný konsensus nad rozsahem pojmu holokaust však neexistuje.[9] Někteří Židé z těchto důvodů preferují pro genocidu svého národa za druhé světové války hebrejský výraz šoa (hebrejsky השואה zničení, záhuba, zmar).

S ohledem na nejasné vymezení tohoto pojmu se lze setkat i s řadou jeho dalších aplikací. Někdy je užíván k označení pro jakoukoliv genocidu či masakr, bez ohledu na lokalitu a konkrétní událost – například pro etnické čistky ve Rwandě či genocidu ArménůTurecku po 1. světové válce.[10] Fidel Castro označil za rasový holocaust vyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie.[11] Vyvražďování Romů během druhé světové války zainteresovaní badatelé někdy nazývají slovem porajmos, doslova pohlcení.

Oběti

Oběti Počet mrtvých Zdroje
Židé 5,9 milionů [12]
Sovětští váleční zajatci 2–3 miliony [13]
Poláci 1,8 – 2 miliony [14]
Romové 220,000–1,500,000 [15][16]
Mentálně a fyzicky postižení 200,000–250,000 [17]
Homosexuálové 5,000–15,000 [18]
Svědkové Jehovovi 2,500–5,000 [19]

Židé

Hlavní obětí holokaustu byli Židé. Holokaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky(Endlösung der Judenfrage), kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Obvykle udávaný počet židovských obětí je 6 miliónů, Raul Hilberg ve své knize The Destruction of European Jews uvádí číslo 5,2 miliónu. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých). Údaje jsou neustále zpřesňovány a doplňovány, také díky informacím odtajněným a zpřístupněným až po rozpadu SSSR v roce 1991.

Nežidovské oběti

Slované

Podrobnější informace naleznete v článcích Generalplan Ost a Německé zločiny v Polsku za druhé světové války.

Vyhladovění sovětští zajatci v Mauthausenu

Čtrnáctiletá polská dívka, která zemřela tři měsíce po příjezdu do Osvětimi

Jedním z Hitlerových plánů bylo vytvoření německého životního prostoru. Tento plán počítal v řádu 20 až 30 let s odsunutím, vyvražděním a zotročením většiny východních a významné části západních Slovanů, které němečtí nacisté považovali za podlidi. Nacistický plán genocidy Generalplan Ost, který se souhlasem Hitlera vypracoval říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, počítal po vítězné válce proti SSSR s vystěhováním na východ za Ural nebo s fyzickou likvidací velké části Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů z evropské části Sovětského svazu.[20] Slované, kteří by zůstali v “německém životním prostoru”, by podle nacistických plánů sloužili jako otroci německým pánům a u části tzv. “rasově vhodných” Slovanů mělo dojít k jejich poněmčení.

Generalplan Ost byl zahájen v Polsku, kde bylo v rámci operace Tannenberg popraveno přes 20 tisíc příslušníků polské elity. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy rolníků, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Postupně docházelo k vysídlování z oblastí určených k další germanizaci a násilnému zabírání zemědělské půdy, přičemž ze svých domovů bylo vyhnáno několik stovek tisíc Poláků. Odhaduje se, že celkem 2 milióny etnických Poláků nežidovského původu zemřely v důsledku nacistické okupace a války.[21]

Občané Sovětského svazu byli jednak jako civilisté vystaveni německým válečným zločinům ze strany Einsatzgruppen, jejichž obětí bylo kolem 2 milionů, včetně 1,3 milionů sovětských Židů. Byli jako váleční zajatci popravováni, nasazováni na nucené práce a vystaveni krutému zacházení. Je odhadováno, že tímto způsobem byly zavražděny až 3 miliony sovětských válečných zajatců.[22] Odhaduje se, že na Němci okupovaném území Sovětského svazu zahynulo 13,7 milionů lidí (včetně sovětských Židů), 20 % všech tamních obyvatel.[23] Říšský ministr pro výživu Herbert Backe prováděl politiku vyhladovění východních, Německem okupovaných území (Der Hungerplan také Der Backe-Plan). Hladový plán měl být předehrou k akci Generalplan Ost. Podle historika Timothy Snydera v důsledku hladového plánu „4.2 miliónu sovětských občanů (převážně Rusů, Bělorusů a Ukrajinců) bylo v letech 1941–1944 vyhladověno německými okupanty.“[24] Politika úmyslného vyhladovění se v letech 1941–1942 uplatňovala i vůči sovětským válečným zajatcům.[22]

Mezi státy s vysokým počtem civilních obětí patří i Jugoslávie s půl miliónem mrtvých, převážně Srbů,[25] které povraždil pronacistický Ustašovský režim, mnohé z nich v táborovém komlexu Jasenovac, kde k metodám vraždění patřilo například upalování zaživa ve velkokapacitních pecích,[26] kam byli lidé naháněni po desítkách.[27]

Romové

Podrobnější informace naleznete v článku Porajmos.

Insignie vězňů v koncentračních a vyhlazovacích táborech:

politický vězeň

zločinec

„asociál“

Rom

homosexuál

svědek Jehovův

emigrant

vyžadující léčbu

Žid

SU – sovětský válečný zajatec
černý terčík – trestní prapor/komando
červený terčík – podezření na útěk

Dalším terčem vyvražďování byli Romové a romští míšenci, s odhadovaným počtem 220 tisíc obětí. Některé odhady uvádějí až 800 tisíc, což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace.[zdroj?]

Romové v německém Aspergu krátce před deportací, 22. května 1940

Roku 1935 Norimberské zákony označily Romy a Židy za rasově méněcenné. Sňatky mezi příslušníky árijské a neárijské rasy byly zakázány.[28] Dne 14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být cikáni v Říši hromadně vězněni a deportování do koncentračních táborů. Dne 8. prosince 1938 vydal Himmler „Výnos o potírání cikánského zlořádu“, který nařídil podchycení všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob.[zdroj?]

V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu cikánů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na cikánské sběrné tábory. Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau.[29]

Roku 1944 byl cikánský tábor nacisty zničen a asi tři tisíce Romů byly usmrceny v plynových komorách. Na 1700 práceschopných Romů bylo před tím přemístěno do jiných koncentračních táborů.[30]

Postižení

Podrobnější informace naleznete v článku Akce T4.

Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, a to až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 19391945 povražděno asi 200–250 tisíc postižených.[17]

Homosexuálové

Neexistují oficiální záznamy o tom, kolik homosexuálů zemřelo v koncentračních táborech. V letech 1933 až 1945 bylo 100 tisíc homosexuálů zatčeno, z toho 50 tisíc odsouzeno a uvězněno, z čehož odhadem 5 až 15 tisíc bylo posláno do koncentračních táborů.[31] Podle německého badatele Rüdigera Lautmanna přibližně 60 % z nich v táborech zemřelo.[31] Homosexuálové museli nosit růžový trojúhelník, který v současnosti patří mezi symboly homosexuálů bojujících za svoje práva. Tyto oběti nacismu se nedočkaly odškodnění.[32]

Připomínání obětí holocaustu

Oběti holocaustu si mnoho států světa připomíná 27. ledna, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz Rudou armádou. I v České republice se s tímto datem pojí různé vzpomínkové akce, zároveň jsou však české oběti holocaustu připomínány na výročí vyvraždění terezínského rodinného tábora v Auschwitz v noci z 8. na 9. března 1944, které je specificky významné pro Česko jako největší masová vražda československých občanů. Na výročí této události se například koná tryzna v pražském Památníku českých a moravských obětí šoa v Pinkasově synagoze.

Stolpersteine

Podrobnější informace naleznete v článku Stolpersteine.

Koncem 90. let inicioval německý umělec Gunter Demnig akci pokládání pamětních kamenů, zvaných stolpersteine, později pak i „kameny zmizelých“. Tyto kameny se obvykle nacházejí před domy, kde oběti holokaustu naposled žili.

V České republice byly první kameny položeny roku 2008. Koncem roku 2016 bylo napočítáno již přes 60 000 kamenů na zhruba 1800 místech v celkem 21 evropských zemích, z toho pak několik set v České republice ve více než 35 lokalitách.

Uskutečnění holokaustu

Nejčastější příčiny smrti

Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Mrtvá těla objevená v koncentračním táboře Buchenwald po osvobození tábora v roce 1945

Oběti z řad Židů mohly být zabity při pogromech, popřípadě byly povražděny polovojenskými a protižidovskými komandy. Se zrodem Konečného řešení židovské otázky byli Židé (spolu s ostatními skupinami, ale tvořící největší část) koncentrováni v ghettech, koncentračních táborech a nakonec posíláni do vyhlazovacích táborů na území dobytém Třetí říší. Ty představovaly „továrny na smrt“, mající za účel co nejefektivněji zabíjet a likvidovat mrtvá těla lidí dopravovaných za jejich zdi. Nezanedbatelná část těch, kdo do nich byli posláni, zahynula již při transportu za nelidských podmínek (namačkáni v dobytčích vagónech, přepravováni často i několik dní, bez jídla a vody).

Po příjezdu do tábora následovala (zejména od léta 1942, kdy byla ve většině vyhlazovacích táborů vybudována krematoria) vstupní selekce, při kterých táborový lékař vybíral část nejzdatnějších vězňů, kteří byli určeni pro práci (buď v pomocných táborech nebo přímo v širším komplexu tábora) nebo pro další budování tábora, stavbu nových budov apod. Lidi, kteří vstupní selekcí neprošli, čekala likvidace. Například podle svědectví Rudolfa Vrby, který utekl z Auschwitzu,[33] se v letech 1942–1944 počet lidí, kteří neprošli v tomto táboře vstupní selekcí, pohyboval typicky a zhruba okolo 75 až 90 %, s tím, že některé transporty byly zlikvidovány stoprocentně. Ty, kteří prošli vstupní selekcí, čekala každodenní tvrdá práce v drsných podmínkách a v každém počasí, a za ni malé příděly velmi nekvalitního jídla, které zcela nedostačovaly jejich energetickému výdeji. Přeživší z těchto táborů se shodují na tom, že vedoucí z podniků, ve kterých vězni pracovali, si mohli dovolit je pracovně přetěžovat nad mez trvalé udržitelnosti kvality práce, aniž by se museli bát o přísun nové pracovní síly[34] – z tohoto úhlu pohledu se jednalo o nahodilou, avšak záměrnou, pomalou smrt v důsledku kombinace podvýživy a vyčerpání. Selekce lidí určených pro likvidaci probíhaly nejenom při vstupu do vyhlazovacích táborů, ale i pro jejich obyvatele, a to tak, aby byl korigován počet vězňů mezi jejich zdmi, zvyšovaný o pravidelně přijíždějící transporty.

Ti, kteří pracovali nejdéle a na jejichž zdraví se nesnesitelné pracovní podmínky a nedostačující výživa podepsaly nejvíce, zeslábli natolik, že v některé z těchto selekcí byli shledáni neschopnými další práce a následně zlikvidováni; jejich zesláblý organismus též mohla skolit (běžně nesmrtelná) nemoc či infekce ze zranění (popř. kombinace více těchto faktorů), taktéž podchlazení vlivem sychravého a chladného počasí (baráky v táborech nebyly nijak vyhřívány), případně mohli nalézt smrt přímo při práci, když již nebyli schopni plnit kvóty. V několika případech navíc v táborech vypukly epidemie smrtelných nemocí – pravděpodobně nejvážnější byla epidemie tyfu v Auschwitz-Birkenau, která trvala od července do září 1942, vyžádala si odhadem 15–20 tisíc životů a způsobila dočasné přerušení selekcí.[33] Časté byly též zažívací potíže a „zdánlivě nevyléčitelné choroby nohou – otékaly do takové míry, že lidé nemohli chodit“.[33] V jiných případech mohli být obyvatelé vyhlazovacích tábora zabiti svými spoluvězni (zejména těch z řad kriminálních zločinců nebo kápů; občas i bez zřejmého důvodu) nebo za drobný prohřešek jako např. nesundání čepice při setkání s esesmanem apod.

Řádově stovky, možná několik málo tisíc, nedobrovolných obyvatel koncentračních a vyhlazovacích táborů se v průběhu svého věznění pokusilo o útěk a bylo během něj zastřeleno nebo oběšeno před zraky ostatních po jejich dopadení; neznámý, možná stejný počet vězňů nevydržel utrpení po stránce psychické a zvolil dobrovolný odchod ze života (například vběhnutí do elektrického oplocení). Několik desítek vězňů se stalo oběťmi pokusů na lidech, které ve vybraných táborech probíhaly.

Vyhlazovací tábory

Podrobnější informace naleznete v článku Vyhlazovací tábory nacistického Německa.

Hlavní směry deportací směřujících přes koncentrační tábory do vyhlazovacích táborů

Nejúčinnějším a nejhrůznějším prostředkem německého holocaustu byly vyhlazovací tábory, kde se hromadně popravovalo (v prvních fázích) zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější byl Cyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány.

Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 (Operace Barbarossa) nechal Adolf Hitler na bývalém území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:

  1. Chełmno (Kulmhof) (8. prosince 194117. ledna 1945, přibližně 320 000 obětí[35])
  2. Auschwitz – Výstavba původního tábora u města Osvětim začala v dubnu 1940. Tábor existoval do ledna 1945, velitelem byl Rudolf Höss. Později v roce 1941–42 se rozšířil o Auschwitz II – Birkenau v nedaleké Březince. V roce 1942 následoval Auschwitz III v Monowicích. Celkový počet lidí zavražděných v tomto vyhlazovacím táboře nelze přesně určit, neboť počet lidí usmrcených v plynových komorách nebyl registrován. Dle údajů Hösse bylo v osvětimském vyhlazovacím táboře zplynováno 1 135 000 osob.[36][37][38] Tábory v Osvětimi a Březince jsou dnes přístupné veřejnosti.
  3. Majdanek (červenec 1941 – červenec 1944, 78 000[39] až 360 000[40] obětí)
  4. Bełżec (březen 1942 – červen 1943, 600 000 obětí[41])
  5. Sobibor (květen 1942 – říjen 1943, 250 000 obětí[42])
  6. Treblinka (červenec 1942 – říjen 1943, nejméně 800 000 obětí[43])

Einsatzgruppen ve východní Evropě

Příslušníci Einsatzgruppen a Ordnungspolizei vraždí židovské ženy při likvidaci ghetta v Mizoči v roce 1942

Představa, že holokaust rovná se koncentrační tábory, je však zjednodušující. Holokaust začal masovými popravami střelnými zbraněmi, které na dobytých územích Polska (tzv. Generální gouvernement) a dobytých územích SSSR (tzv. Říšský komisariát Ostland a Říšský komisariát Ukrajina) začaly od roku 1941 provádět zejména speciální jednotky Einsatzgruppen. Uvádí se, že tímto způsobem bylo zlikvidováno 1,25[44] či 1,5[45][46] milionů Židů, tedy téměř jedna čtvrtina všech obětí holokaustu.

Typický scénář těchto masových poprav spočíval v tom, že oběti vykopaly rokle, do nichž pak postupně po řadách vstupovaly a zde byly stříleny do hlavy – je tak zdokumentováno fotograficky[47] i na kinofilmu.[48] Největším jednotlivým masakrem byla poprava více než 30 tisíc kyjevských Židů v Babím Jaru na konci září 1941. Cesta k plynovým komorám se v těchto raných fázích konečného řešení teprve objevovala. Nacisté experimentovali a hledali co nejefektivnější způsob vraždění, který by zároveň nepůsobil tak silně na psychiku vrahů jako hromadné střílení, které prováděly Einsatzgruppen na dobytých územích. Právě Einsatzgruppen začaly od listopadu 1941 využívat nový způsob vraždění – mobilní plynové komory, v nichž byly oběti zabíjeny výfukovým plynem.[49] Od začátku roku 1942 vznikala postupně vyhlazovací centra vybavená stálými plynovými komorami.

Svět a holokaust

Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Lotyšská pomocná policie pomáhala Němcům při masakrech v Rumbule a v Liepāji

Holocaust a ostatní státy

Nacistické Německo se při likvidaci Židů soustředilo nejen na Židy, kteří se nacházeli na „předválečném“ německém území nebo na území, nad nímž Německo získalo v průběhu války kontrolu. Vyžadovalo též vydání Židů po svých spojencích a satelitech. Různé státy se k této otázce postavily různě. Za jeden z nejvstřícnějších států lze označit Slovenský štát, který nejenže Židy vydával z větší části z vlastní iniciativy, ale navíc za jejich odvoz nacistickému Německu z vlastní iniciativy platil[50] (nutno ovšem dodat, že vydávání bylo několikráte přerušeno a dokončeno bylo až po propuknutí slovenského národního povstání). V řadě dalších zemí bylo vydávání ve větší míře uskutečněno až na nátlak nacistů podpořený růstem moci pronacistických bojůvek a radikálním oslabení centrální vlády (např. Maďarsko). Velmi vlažný přístup k pronásledování Židů měla Itálie, byť i ona přijala protižidovské zákony. Zcela odmítavě se k celé záležitosti postavilo Finsko, které žádné protižidovské zákony nepřijalo a přes silný nátlak striktně odmítlo vydat nejen své občany židovského původu, ale i drtivou většinu Židů uprchlých ze zemí, které nacistické Německo ovládlo.

V řadě zemí, které své židovské obyvatele a uprchlíky vydávaly, byly deportace přerušovány a pozastavovány díky diplomatickému úsilí neutrálních zemí. Významná byla snaha zejména Vatikánu, který opakovaně protestoval proti deportacím především na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku, kde byl jeho diplomatický vliv nejsilnější a kde byla podle jeho vedení naděje na pozitivní účinek protestů. V Maďarsku v srpnu 1944 vedl papežský nuncius Angelo Rotta společnou delegaci pěti šéfů diplomatických zastoupení neutrálních zemí protestujících proti vydávání Židů do Německa (protest připojilo Portugalsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko).

Ve světě byl 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Holokaust v českých zemích

Podrobnější informace naleznete v článcích Židé v Protektorátu Čechy a Morava a Porajmos#Porajmos v Protektorátu Čechy a Morava.

Jména českých a moravských obětí holokaustu na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze

Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce českých úřadů a úředníků.

Před druhou světovou válkou žilo na dnešním území ČR více než 118 tisíc Židů; 26 tisícům se podařilo do roku 1941 emigrovat, potom bylo protektorátními úřady vystěhování zakázáno a současně začaly transporty. Přes 80 tisíc osob bylo během holokaustu za druhé světové války vyvražděno.

Silnou kritiku si v moderní době vysloužilo rozhodnutí Československa z roku 1938, kdy zakázalo rakouským Židům vstup na své území a vrátilo do Rakouska do rukou nacistů tisíce židovských uprchlíků.

Zpochybňování holokaustu

Podrobnější informace naleznete v článku Zpochybňování holokaustu.

Holokaust je či některé z jeho částí jsou občas terčem zpochybňování. Ačkoliv v drtivé většině případů není zpochybňována perzekuce Židů jako celek, je pro tento fenomén vžité taktéž označení popírání holokaustu. V mnoha státech světa včetně České republiky je zpochybňování holokaustu, též označované jako hlásání Osvětimské lži, trestným činem.

Zpochybňování holokaustu je součástí širšího směru, tzv. historického revizionismu. Zpochybňování holokaustu v souladu s vědeckými metodami je jedním z nových proudů tohoto původně v podstatě seriózního historického proudu, který tak značně zdiskreditovalo. Podle americké historičky Debory Lipstadt seriózní historikové tento směr odmítají a vyčítají mu pseudovědecké metody práce a neseriózní práci s prameny a citacemi s účelem falšovat historii.[51] Větší část revizionistů nezpochybňuje holokaust jako celek, ale jeho plánovanost či rozsah a počet obětí.

Zneužívání památky holokaustu – holokaustový průmysl

Vedle plného uznání na jedné straně a celkového nebo částečného zpochybnění na straně druhé existuje k holokaustu i jakýsi „třetí“ postoj, byť tento je minoritně zastoupený. Ten holokaust jako takový nezpochybňuje – nezaobírá se ani tak jím samotným, jako spíš jeho odkazem a tím, jak je jeho památka vnímána a jaký má v současnosti vliv, popř. zdali nebyl v minulosti zneužit pro ideologické, politické či jiné cíle.

Hlavním představitelem je Norman Finkelstein (sám židovského původu), který na toto téma napsal knihu Průmysl holocaustu, jež byla přeložena do 16 jazyků. Zavádí v ní pojem průmysl holokaustu a rozvíjí v ní několik otázek, jako je mimo jiné: to, jak holokaust obhajuje sám sebe a jak se staví nad podobné tragické události dějin; propagace holokaustu z finančního hlediska (jeho kapitalizace); zveličování, přikrášlování a zneužívání utrpení Židů jako pózy ublíženectví; zneužití holokaustu pro politické cíle, zejména v prosazování politických zájmů Izraele; argumentace holokaustem těmi, jichž se holokaust fakticky nedotkl.

V některých aspektech (například těch politických) se tento postoj překrývá s argumenty antisionismu.[zdroj?]

 

 

Genocida

Jump to navigation Jump to search

Oběti genocidy ve Rwandě

Genocida (latinsky genocidium) je zločin proti lidskosti definovaný mezinárodním trestním právem jako „úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“[1] ačkoliv co znamená „část“ je předmětem debaty právníků.[2] Genocidu definuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN.

Obsah

Etymologie

Pojem „genocida“ vymyslel Raphael Lemkin, právník polsko-židovského původu v roce 1944, z řeckého kořenu slova génos (γένος) (narození, rasa, rod); a latinské přípony -cidium (zabít) skrze francouzské -cide.[3][4]

V roce 1933 Lemkin navrhl „zločin barbarství“ právní radě Společnosti národů v Madridu. To byl první pokus o vytvoření zákona proti tomu, co bude později nazýváno genocidou. Koncept návrhu pocházel z jeho mládí, kdy poprvé slyšel o osmanském masovém vraždění (arménská genocida) křesťanského obyvatelstva během první světové války[5][6] a anti-asyrské perzekuci v Iráku.[7] Jeho návrh byl odmítnut a jeho práce přivodila nesouhlas polské vlády, která provozovala politiku usmíření s nacistickým Německem.

V roce 1944 Carnegie Endowment for International Peace publikoval Lemkinovu nejdůležitější práci pod názvem Axis Rule in Occupied Europe ve Spojených státech amerických. Tato kniha zahrnovala obsáhlou právní analýzu německé nadvlády v zemích okupovaných nacistickým Německem během druhé světové války, včetně definice pojmu genocidy („zničení národa nebo etnické skupiny“).[8]

Lemkinova idea genocidy jako zločinu proti mezinárodnímu právu byla přijata mezinárodní komunitou a byla použita jako jeden z právních podkladů norimberského procesu (obvinění specifikovaná 3. bodem obžaloby, že obvinění „spáchali úmyslnou a systematickou genocidu – zejména vyhlazení rasových a národnostních skupin“).[9] Lemkin prezentoval návrh úmluvy o genocidě řadě zemí ve snaze přesvědčit je k podpoře resoluce. S podporou USA, návrh resoluce byl předložen Valnému shromáždění ke zvážení.

V roce 1943 Lemkin napsal:

Obecně řečeno, genocida neznamená nezbytně okamžité zničení národa, s výjimkou masového vraždění všech členů národa. Úmyslem je spíše projev koordinovaného plánu různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života národnostních skupin, s cílem zcela zničit skupiny samotné. Úmyslem takového plánu je desintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národního cítění, náboženství a dokonce individuálních životů osob patřících k takové skupině.[4]

Genocida jako zločin

Mezinárodní právo

Podrobnější informace naleznete v článku Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia.

Následkem holokaustu Lemkin úspěšně prosadil všeobecné přijetí mezinárodních zákonů definujících a zakazujících genocidu. V roce 1946 první zasedání Valného shromáždění OSN přijalo resoluci 96, ve které potvrdilo, že genocida je zločinem podle mezinárodního práva, ale nezajistilo právní definici zločinu genocidy. V roce 1948 Valné shromáždění přijalo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia, která poprvé stanovila právní definici genocidy.[10]

Definice podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN

Čl. II.:
V této Úmluvě se genocidou rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

  1. a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
  2. b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
  3. c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
  4. d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
  5. e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.[11]

České právo

Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. zahrnuje trestný čin genocidia[12] a trestný čin popírání či schvalování genocidia.[13]

Genocidy

Podrobnější informace naleznete v článku Genocidy v dějinách.

Likvidace 3 milionů sovětských válečných zajatců v letech 1941-42 byla součástí cíleného zahubení části obyvatel SSSR a Polska tzv. Generalplan Ost.[14]

Masové zabíjení poražených nepřátel, vypalování a ničení celých měst ve spojení se zabíjením tamních obyvatel se datuje již do starověku. Asyřané proslului ničením dobytých měst, jejichž obyvatelé bývali pro výstrahu umučeni nebo deportování. Například král Sinacherib roku 689 př. n. l. takto naložil s Babylónem. Podobně krutý byl i král Aššurnasirpal II. nebo babylonský vládce Nabukadnesar II., strůjce babylonského zajetí Izraelitů. Podobná krutost nebyla v této době nijak výjimečná, podobně se chovali na dobytých územích i Chetité, Mittannci nebo Izraelité, jak o tom svědčí i Starý zákon. Kniha Jozue popisuje nelítostné vyvražďování dobytých měst nepřátelských kmenů. Později král Saul s poźehnáním proroka Samuela vyhubil kmen loupeživých nájezdníků Amalekitů. V období antiky k podobným masakrům docházelo jen zřídka. Jednou z výjimek bylo masové pronásledování Židů Římany po porázce bar Kochbova povstání roku 135. Ve středověké Evropě měl charakter genocidy postup katolické církve proti albigenským v jižní Francii v letech 1209.1244, provázená nemilosrdnými masakry. Vojska mongolského dobyvatele Čingischána i jeho islamizovaného pokračovatele Tamerlána se dopustila mnoha genocidních masakrů. Tamerlán vyvraždil téměř všechny křesťany z Asyrské církve Východu a z velké části zlikvidoval starobylé křesťanské komunity v Mezopotámii, ale bez milosti zabíjel i všechny šiítské muslimy, židy a pohany.[15] V literatuře se v souvislosti s dobýváním Ameriky někdy hovoří o genocidě amerických indiánů, ve skutečnosti ale nelze říci, že by celé období kolonizace Ameriky měla charakter genocidy. Docházelo během ní však k sérii dílčích genocidních aktů, jako bylo vyhubení Tainů a dalších původních obyvatel Karibské oblasti v letech 1462-1550, Cesta slz Čerokíjů z let 1838-39, Dlouhý pochod Navahů roku 1864, vybíjení Mapučů a Tehuelčéů Argentinci v letech 1870-1884, vyhubení kmene Selknam (Ona) z Ohńové země v letech 1890.1920, Aféra Putumayo z let 1892-1909 a další příapdy. Z období raného novověku lze připomenout genocidu Džungarů Číňany z let 1755-1758. Charakter genocidy měl i postup Britů proti původním obyvatelům Tasmánie v letech 1824-1838, barbarské metody belgické koloniální správy ve Svobodném státu Kongo v letch 1885-1904 a postup německých kolonizátorů proti kmenům Namaqua a Herero v dnešní Namibii v letech 1904-1907. Genocidního vraždění se nedopouštěli jen Evropané. Jedním z příkladů může být vyhubení původních obyvatel Chathamských ostrovů novozélanskými Maory na počátku 19. století.

Mezi případy genocidy moderní doby patří genocida Arménů Turky (19151917), genocidy páchané v Sovětském svazu za dob vlády Stalina, včetně ukrajinského hladomoru, genocidy Čečenců a Ingušů, Tatarů nebo pronásledování Kalmyků.[16] Jakýmsi vzorem moderní genocidy se stal nacistický holokaust, genocida Romů, vraždění sovětských válečných zajatců a další masakry páchané nacistickým Německem během druhé světové války v okupovaných (zejména slovanských) zemích. Z nejmodernějších dějin jsou počtem obětí i brutalitou zvlášť neblaze proslulé kambodžská genocida, rwandská genocida nebo „etnické čistky“ v bývalé Jugoslávii mezi Srby, Bosňáky a Chorvaty.

OSN vyhodnotila útoky Islámského státu v Iráku a Sýrii na náboženskou menšinu jezídů jako pokus o genocidu. V srpnu 2014 v severoiráckého Sindžáru zahynulo až 5000 jezídů a tisíce jezídských žen a dívek byly znásilněny a odvlečeny do otroctví.[17]

Michal Schuster: Genocida Romů v českých zemích

Brno, 25.10.2012 10:34, (Romano voďi)

FOTO: Muzeum romské kultury

1

Genocida Romů během druhé světové války je tématem, jež bylo u nás několik desítek let značně opomíjené a marginalizované. Důvodů pro upozadění problému romské genocidy, nazývané často neznámý holocaust, bylo několik. Po skončení druhé světové války, kdy světová veřejnost odsoudila nacismus a poprvé se začalo mluvit o nepromlčitelných zločinech proti lidskosti, přežívaly ve společnosti i nadále staré předsudky a mluvilo se a psalo především o obětech židovského holocaustu a obětech z řad politicky pronásledovaných. Další skupiny osob pronásledovaných nacismem zůstaly poněkud v ústraní. Celkový počet romských obětí nacistického pronásledování v Evropě byl přitom nezanedbatelný. Nejčastěji býval uváděn počet asi půl milionu zavražděných. Tento odhad, jenž vznikl v 50. – 60. letech 20. století, je však již považován za nadhodnocený. V současné době bývá uváděn celkový počet obětí 200 – 300 000. Drtivá většina z nich nezahynula v koncentračních táborech, ale byla přímo popravena vražednými jednotkami Einsatzgruppen SS, které měly za úkol likvidaci Židů, komunistů a Romů v týlu postupujících německých armád. Z původního počtu Romů v českých zemích přežilo druhou světovou válku necelých 600 osob, což znamená, že téměř 90 % předválečné romské populace bylo zlikvidováno.

V českém prostředí došlo k této likvidaci sice pod německým tlakem po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, tehdejší úřady nicméně ve svém řešení navazovaly na předsudky vůči romské menšině panující již před nástupem nacismu k moci u nás, ale i v celé Evropě. Nacismus jen tyto panující předsudky a stereotypy využil k vybudování rasistické teorie založené na přesvědčení o tzv. genetických sklonech k zločinnosti a tzv. asociálnosti. Již v komentářích k Norimberským rasovým zákonům se roku 1936 uvádělo: „K cizorodým rasám patří v Evropě kromě Židů právě jen Cikáni“. Tzv. konečné řešení cikánské otázky, dokonané během druhé světové války po téměř celé Evropě vyvražděním několika set tisíc Romů v nejrůznějších táborech, ale i masovými popravami mimo ně, z této definice tzv. rasové méněcennosti vycházelo. Dokonce i opatření zaváděná už za první československé republiky vycházela ze značně rozšířeného povědomí o potulných „cikánech“ jako o asociálním, popř. kriminálním elementu, což se projevilo roku 1927 přijetím silně diskriminačního zákona „o potulných cikánech“.

Na praxi státem kontrolované skupiny obyvatel navázal nový režim pomnichovské republiky, který zaváděl na počátku roku 1939 nařízení o kárných pracovních táborech. Situace se ještě zhoršila po připojení pohraničních oblastí Československa k Německé říši v důsledku mnichovské dohody v říjnu 1938. Na tomto území začala být okamžitě aplikována říšskoněmecká nařízení. Na základě výnosu z 8. 12. 1938 „o potírání cikánského zlořádu“ byl v listopadu 1939 proveden soupis „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Většina Romů žijících v tzv. Sudetech byla později, podobně jako Romové z protektorátu, uvězněna v koncentračních táborech (především v Osvětimi).

Zásadní radikalizaci postupu proti „černým Židům“, jak se mimo jiné uvádělo v dobovém tisku, pak přinesl vznik Protektorátu Čechy a Morava. Pronásledování Romů v tomto období lze pro zjednodušení rozdělit do dvou etap. Do počátku roku 1942 vycházela „proticikánská“ opatření z praxe první republiky, poté byla uskutečňována otevřeně rasová politika nacistů. Kromě zákazu kočovného způsobu života a umísťování části romských mužů do kárných pracovních táborů přinesl zásadní zlom rok 1942, jenž se stal zlomovým v řešení tzv. cikánské otázky nejen v protektorátu, ale také v celé nacisty okupované Evropě.

Prvním opatřením u nás se stal zákon z března 1942 o preventivním potírání zločinnosti, který byl kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera z roku 1937 a který dával kriminální policii právo uvalovat časově neomezenou vazbu ve sběrných táborech na tzv. asociální elementy. Na sběrné tábory byly s platností od 1. 1. 1942 přeměněny donucovací pracovny a kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Nejhorší variantou pro osoby, na něž se zákon vztahoval, pak byl transport do koncentračního tábora Osvětim I.

Na začátku léta 1942 pak celá série vyvrcholila přijetím otevřeně rasistického výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu. Na jeho základě provedly dne 2. srpna 1942 protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie soupis všech „cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Rozhodnutí, zda se jedná o Roma nebo romského míšence, bylo v první instanci ponecháno na jednotlivých policejních úřadech provádějících soupis. Důraz byl kladen na zjištění původu rodičů a prarodičů. Podle nacistické pseudovědecké teorie byl za tzv. cikánského míšence považován každý, kdo měl mezi svými osmi předky alespoň jednoho Roma.

Ze zjištěného počtu 6500 osob byla asi třetina okamžitě internována v nově zřízených, tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území byly právě tyto cikánské tábory. Na první pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes nepatrného počtu původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou táborech zahynuli za strašných podmínek muži, ženy a děti. Podle statistik zemřelo v těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů (20%) než v Dachau (13%). Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský tábor od desítek jiných míst na našem území, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce a kde také umírali lidé.

Větší část z celkového počtu zjištěných „cikánů a cikánských míšenců“ byla ponechána pod policejním dohledem s omezenými možnostmi pohybu do doby, než bude přijat další krok v řešení tzv. cikánské otázky. Tím byl osvětimský výnos vůdce SS Heinricha Himmlera z prosince 1942, na jehož základě měli být všichni „Cikáni a cikánští míšenci“ shromážděni ve vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Tam byla také převážně během roku 1943 transportována z protektorátu většina romské populace, z níž přežila jen asi desetina.

Těsně po válce nebylo jednoznačně řečeno, že mezi rasově pronásledované patřili společně se Židy také Romové, neboť byla v podstatě akceptována nacistická teorie o tom, že Cikáni/Romové jsou asociálním prvkem ve společnosti. Přežívaly tak předsudky, které byly zdůvodněním nacistické genocidy. V českých zemích stanul před soudem pouze Josef Janovský, velitel protektorátního cikánského tábora v Letech u Písku, jehož stíhání bylo v roce 1948 nakonec zastaveno. Kromě toho byli dva dozorci z tohoto tábora potrestáni kázeňskými tresty (tedy nikoliv soudem). Komunistický režim neměl zájem na otevření tohoto tématu, protože Romy nepovažoval za národnostní, ale spíše za sociální skupinu. Navíc nebylo žádoucí připomínat českou spoluvinu na pronásledování a vyhlazování Romů, a tak bylo téma romského holocaustu na veřejnosti víceméně tabu. Od 60. let 20. století se jím však začali zabývat první odborníci jako např. prof. Ctibor Nečas či Věra Kladivová. Teprve po pádu komunistického režimu se o toto téma začala zajímat i širší veřejnost a média. Pozornost byla věnována také místům hromadné koncentrace Romů na našem území, tj. bývalým táborům v Hodoníně u Kunštátu a v Letech u Písku. Všude v civilizovaném světě se obětem holocaustu projevuje úcta a místa jejich utrpení jsou důstojně uchovávána. Jsou neustále připomínaná jako varování, aby se tato historie již nikdy neopakovala. Ne tak u nás – v případě obětí romské genocidy tomu tak bohužel velice dlouho nebylo. Právě proto se především letský tábor stal již v polovině 90. let světově proslulým symbolem neschopnosti české společnosti vyrovnat se svou temnou minulostí, když se rozhořely nekončící debaty o vykoupení velkovýkrmny vepřů, která byla na místě bývalého tábora vystavěna už někdy v 70. letech. Podobně příznačné a symbolické se staly pozdější debaty o tom, zda byl tento tábor koncentrační či „pouze“ sběrný. Do tohoto nesmyslného sporu, který je vyvoláván často právě za účelem zpochybnění toho, co se ve skutečnosti dělo, se s velkou chutí zapojil prezident Václav Klaus, stejně jako extremistická Národní strana.

Ani v případě tábora hodonínského však nebyla situace dlouhou dobu vyjasněna, neboť tu fungovalo soukromé rekreační zařízení s chatkami, hřištěm a plaveckým bazénem. Až roku 2009 byl celý areál vykoupen státem a v současné době tu probíhá výstavba důstojného památníku pod patronátem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Současně usiluje Muzeum romské kultury v Brně o prohlášení kulturní památkou nedalekého pietního území na místě masového pohřebiště romských vězňů tábora, o něž již od 90. let pečuje a koná tu pravidelné pietní shromáždění. Historie připomínání romských obětí je však na tomto místě mnohem delší, neboť již v roce 1946 tu byl vztyčen prostý dřevěný kříž s trnovou korunou, který byl později doplněn kamenem s nápisem „Žalov obětí nacismu“. Na počátku 70. let tu pak pořádala vzpomínková shromáždění první romská organizace v českých zemích, Svaz Cikánů-Romů. Kulturní památkou se stalo i obdobné území v Letech u Písku, kde nedaleko stávající velkovýkrmny vzniklo roku 2010 důstojné pietní místo s replikami původních táborových ubikací, amfiteátrem a naučnou stezkou pod správou Památníku Lidice.

Teprve po roce 1989 došlo také k procesu odškodňování romských obětí holocaustu či jejich pozůstalých. Do té doby měli čeští a moravští Romové pronásledovaní v době okupace možnost podílet se na výhodách, které poskytoval zákon č. 255/46 Sb, na jehož základě byla vydávána osvědčení pro osoby postižené nacistickou perzekucí a příslušníky odboje. Na začátku 70. let pak byli odškodněni ti z Romů, kteří byli podrobeni pseudolékařským pokusům. Hlavní proces odškodňování romských obětí však probíhal v České republice od konce 90. let 20. století. Naprostá většina romských žadatelů o odškodnění z České republiky však válku prožila na Slovensku, odkud přišli do českých zemí po válce především za prací do pohraničních oblastí a větších měst. Romští žadatelé z České republiky tak splňovali většinou podmínky pronásledování z rasových důvodů, které je vedlo ke skrývání se za nedůstojných podmínek. Dále splňovali podmínky nuceného nasazení ve prospěch německé armády spojené s další perzekucí, věznění v koncentračních táborech, deportace na nucené práce do Německa a nucené nasazení na otrocké práce v internačních, pracovně-výchovných a podobných táborech. To souvisí s poněkud odlišným vývojem nacistické perzekuce Romů na Slovensku, kde na rozdíl od Protektorátu Čechy a Morava nedošlo ke genocidě Romů. Také zde se však Romové (vedle Židů) stali terčem diskriminace a pronásledování ve formě nuceného trvalého usazení, pracovního využití, vyloučení a izolace od okolní společnosti a postupem času také koncentrace, která měla být přípravou k tzv. konečnému řešení.

Nejsou to však jen aktivity spojené s odškodňováním a pietními místy v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, jež hrají důležitou roli v připomínání genocidy Romů na našem území. Celá řada článků, publikací, besed, přednášek, výstav apod. přispívá k větší informovanosti o tomto tématu, které se tak snad konečně stane plnohodnotnou součástí českých dějin a které může pomoci i k boji proti stále zakořeněným předsudkům a stereotypům vůči Romům, jež ve své podstatě vedly před více než 60 lety k pokusu o jejich likvidaci. Opatření tehdejších úřadů vycházela z xenofobního postoje tehdejší společnosti. Lidem žijícím v Evropě ve 30. letech 20. století proto ani nemuselo připadat, a ve většině případů také ani nepřipadalo, nic zvláštního či znepokojivého na postupných radikalizujících se tendencích směřujících k potlačování práv různých skupin obyvatel vedoucích až k tzv. konečnému řešení. Velkou roli tu sehrála také velmi dobře připravovaná a cílená propaganda, užívající specifickou rétoriku a slovní spojení jako např. preventivně policejní opatření, preventivní potírání zločinnosti, nepřátelé společnosti, škůdci společnosti, pudově zločinní, příživnický živel, dědičně méněcenný živel, asociálové, čeládka, metla venkova, dědičně asociální, nepřizpůsobiví, práce se štítící, zahalčiví, neukáznění apod. Dnes však už není pochyb o tom, že nacistická rasová ideologie byla základem politiky vedené proti Sintům a Romům a pojmy její propagandy jako „preventivní boj proti zločinnosti“ sloužily jako pouhá záminka ospravedlňující nejrůznější opatření.

V posledních letech ovšem hlasů těch, kteří holocaust Židů nebo Romů zpochybňují či dokonce popírají, přibývá po celém světě. Jednou z taktik popíračů je manipulace se známými historickými fakty a jejich důsledky. Historickým faktem je například to, že v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu zemřela téměř čtvrtina vězněných na následky katastrofálních hygienických, ubytovacích a stravovacích podmínek. V očích popíračů vypadá však skutečnost poněkud jinak: vysoká úmrtnost byla zapříčiněna tím, že vězni nechtěli dobrovolně dodržovat základní hygienické návyky. Historickým faktem je také to, že v těchto táborech byli vězněni Romové pro svůj rasový původ. Ovšem podle popíračů to bylo proto, že tito lidé byli zločinci a asociální spodina.

A tak bychom mohli pokračovat dále.

I proto je nesmírně důležité si tyto události připomínat také v současné době, která opět velice snadno díky nejrůznějším vnějším vlivům a příčinám ráda inklinuje k populistickým a radikálním názorům a řešením.

Rána za ranou – fáze nacistické genocidy ve vzpomínkách přeživších či svědků

Publikováno: 27.6.2016, Aktualizováno: 1.7.2016 21:11

Rubrika(y): Druhá světová válka

Autor: Petr Šimíček

Pracovní list pro žáky je založen na interpretaci vzpomínek pamětníků, do jejichž životů zasáhly jednotlivé stupně nacistického vyhlazovacího programu. Textové ukázky jsou vybrány ze zaznamenaných poválečných svědectví, biografických memoárových knih či autentických deníků z doby války.

Žáci čtou jednotlivé texty, pojmenovávají úřední postupy represivních orgánů státní moci a také modely chování pachatelů i obětí, řadí je podle stupně omezování svobody či prvků násilí, a tímto způsobem vytvářejí linku postupné gradace jednotlivých stupňů genocidy. Pozvolna se v průběhu práce dobírají vlastních definic jednotlivých fází genocidy – zpočátku latentních, neznatelných, nevypadajících nebezpečně, až po ty otevřené a decimační.

PŘEDMĚT: základy společenských věd, případně dějepis či mediální výchova v rámci předmětu český jazyk
ČAS: vyučovací hodina, 45 minut
VĚK: II. stupeň ZŠ, SŠ a víceletá gymnázia

“Kdykoli se seznamuji s dokumenty o holokaustu, o koncentračních táborech, o Hitlerově masovém vyhlazování Židů, o rasových zákonech a o nekonečném utrpení židovského národa za druhé světové války, cítím se být zvláštním způsobem ochromen. /…/ Ten stav ochromení pramení především z hlubokého — a řekl bych dokonce metafyzického studu. Stydím se, lze-li to tak říct, za člověka, za lidstvo, za lidský rod, cítím, že je to jeho zločin a jeho hanba, a tudíž i zločin a hanba má. Toto ochromení jako by mne náhle vrhalo až na samé dno prožitku lidské viny a spoluzodpovědnosti za lidské počínání a za stav světa, v němž žijeme a který tvoříme. /…/ je třeba si trvale připomínat hrůzy, které potkaly židovský národ, vyvolený k tomu, aby svým utrpením burcoval svědomí lidstva”.
Václav Havel

NAVRHOVANÝ PRACOVNÍ POSTUP
1. Seznámení s tématem – 10 min
2. Práce s texty – 10 min
3. Vyhodnocení odpovědí a řazení jednotlivých postřehů – 25 min

PRACOVNÍ TEXTY PRO ŽÁKY
Sebastian Haffner, Příběh jednoho Němce
Lotte Kozová, Útoky na Čechy a Židy v Teplicích v roce 1938
Henryk Grynberg, Děti Sionu
Hana Greenfieldová, Z Kolína do Jeruzaléma
Jiří Orten, deníkový záznam z 27. října 1940
Luděk Eliáš, vzpomínka Luděk Eliáš vzpomíná na Terezín a osvětimský lágr
Edward Anders z Liepaji (Lotyšsko), vzpomínka
Eva Erbenová, Sen

Pracovní list byl vytvořen pro publikaci PANTu z Edice Moderní dějiny Holokaust a jiné genocidy, která se věnuje nejpodstatnějším genocidám 20. století – holokaustu, genocidě Arménů, hladomoru na Ukrajině, kambodžské, rwandské a jugoslávské genocidě. Součástí publikace je i DVD s filmy, vzpomínkami pamětníků a pracovními listy. Publikaci můžete zakoupit ZDE a podrobnou charakteristiku si můžete přečíst ZDE

  1. Zločin genocidy v mezinárodním právu

Genocida je extrémním typem etnických čistek. Jedná se o systematické vyvražďování mas obyvatelstva na základě jejich příslušnosti k určité skupině ‑ národnostní, náboženské, politické, etnické, kulturní či jiné.[32] Termín genocida[33] poprvé použil v roce 1944 právník polského původu Rafael Lemkin k označení plánované likvidace národa či etnické skupiny. Reagoval tak na události 2. světové války a na hrůzy, které spáchalo nacistické Německo. Potřeba zabránit genocidě a potrestat osoby za ni odpovědné, byla předmětem zájmu mezinárodního společenství od konce druhé světové války. Genocida byla definována jako trestný čin podle mezinárodního práva v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidy (dále jen Úmluva) z roku 1948[34] a v ní „smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva a zavazují se proto zabraňovati mu a trestati jej.“[35] Problémem je, že Úmluva se dále nezmiňuje, JAK by tento zločin měl být potrestán. Dnes jsou jí vázány všechny státy erga omnes, tzn. bez ohledu na to, zda ji podepsaly nebo ne. Navzdory Úmluvě došlo od té doby k několika čistkám, které tak zdůraznily selhání mezinárodního společenství v prevenci genocidy.

Úmluva definuje genocidu jako „…kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

  1. a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
  2. b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
  3. c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;
  4. d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí…“[36]

a zavazuje státy, aby vydávaly osoby obviněné ze zločinů genocidy do rukou spravedlnosti.

Obsah Úmluvy a definice genocidy byly už v době sjednávání podle odborné veřejnosti nedostatečné a diskutabilní. Mezi skupinami, kterým Úmluva poskytuje ochranu, se měly objevit ještě skupiny další, jako např. kulturní, sociální, ale zejména politické. Hlavně na nátlak sovětských delegátů však politické skupiny do Úmluvy nakonec zařazeny nebyly. Vyhlazení dvaceti miliónů lidí v sovětských gulazích a koncentračních táborech je tudíž z hlediska Úmluvy nepostižitelné a zřejmě největší genocidální čin v dějinách lidstva tak podle Úmluvy ani genocidou není. Podobné to bylo i s odmítnutí ochrany kulturním skupinám, o nějž se zasadily zejména tehdejší koloniální mocnosti.[37]

Dalším sporným článkem Úmluvy je článek VI., který předpokládá, že „Osoby obviněné z genocidia nebo z kterýchkoli jiných činů vypočtených v článku III mají být souzeny příslušným soudem toho státu, na jehož území byl tento čin spáchán, nebo takovým mezinárodním trestným soudem, který může být příslušný pro tyto smluvní strany, jež uznaly jeho pravomoc.“[38] Pokud si uvědomíme, že zločin genocidia páchají většinou státní elity pokoušející se vyhladit určitou skupinu obyvatelstva vlastního státu, je pak zcela absurdní, aby tito viníci odpovídali za své vlastní potrestání. Ustavení stálého mezinárodního trestního soudu v době sepsání Úmluvy bohužel nebylo možné, protože mnohé státy to chápaly jako porušení své státní svrchovanosti v oblasti trestního práva.

Trvalo téměř 50 let, než se podařilo založit stálý Mezinárodní trestní soud (ICC)[39], který má na starosti právě stíhání viníků za zločiny genocidy či zločiny proti lidskosti. Do té doby fungovaly pouze ad hoc tribunály, které se zabývaly potrestáním určitého mezinárodního zločinu. Prvním takovým byl Norimberský vojenský tribunál, který byl vytvořen po druhé světové válce za účelem potrestat válečné zločince nacistického Německa. Vedle Norimberského tribunálu byl zřízen ad hoc i Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ se sídlem v Tokiu. Norimberský a Tokijský tribunál zůstaly až do 90. let jedinými zřízenými mezinárodními soudy pro stíhání a trestání zločinů. Změna přišla až s konfliktem v bývalé Jugoslávii, kdy se mezinárodní společenství rozhodlo učinit přítrž násilí páchanému na civilním obyvatelstvu. Byl tedy zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).[40] Stejně tak tomu bylo ve Rwandě po skončení genocidy v roce 1994. Na základě rezoluce č. 955 Rady Bezpečnosti OSN[41] byl ustaven Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR), který byl pověřen stíháním osob odpovědných za genocidu a jiné vážné porušování mezinárodního humanitárního práva na území Rwandy a v okolních státech v období od ledna do prosince 1994. Oba tribunály jsou vázány mandátem vztahujícím se pouze k určitému místu a času. Právě toto časové omezení poukazuje na nedostatky ad hoc tribunálů. K vyvražďování tisíců civilistů docházelo jak před, tak po roce 1994. Tyto činy však nemohly být potrestány, protože pravomoc ICTR se vztahovala pouze na období od 1. 1. do 31. 12. 1994.[42]

Důležitým mezníkem poválečného vývoje mezinárodního práva je bezesporu vytvoření Mezinárodního trestního soudu v roce 1998. Již samotná skutečnost jeho ustavení představuje značný posun vůle mezinárodního společenství zabraňovat dalšímu porušování nejzákladnějších norem mezinárodního práva konkrétními osobami. Potenciálním pachatelům zmíněných zločinů se tak dostalo jednoznačného varování.[43]

Na konferenci v Římě, kde byl ustaven Mezinárodní trestní soud, prohlásil tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan: „Téměř po celé půlstoletí – tedy takřka od zrodu OSN – si Valné shromáždění bylo vědomo potřeby ustavení soudu, který by mohl stíhat a trestat osoby zodpovědné za zločiny jako je genocida. Mnozí si mysleli, že hrůzy druhé světové války – tábory, krutost a vyhlazování – se nemohou nikdy opakovat. Přesto se tak stalo. V Kambodži, v Bosně a Hercegovině, ve Rwandě. Naše éra a dokonce i uplynulé desetiletí, nám ukazují, že lidská schopnost páchat zlo nezná mezí. Genocida je nyní často opakovaným slovem, krutou realitou, která si žádá doslova historickou reakci.”[44]

Zákaz genocidy je rovněž považován za součást mezinárodního obyčejového práva. Jedná se o kogentní normu, která má absolutní platnost a jejíž porušení nemůže být ospravedlněno. Kogentní normy vyjadřují vůli celého společenství a slouží především k ochraně základních zájmů a hodnot společnosti (např. zákaz otroctví, zákaz užití síly a hrozby silou, právo národů na sebeurčení, rasismus a také zákaz genocidia). Tyto normy se staly součástí mnoha mezinárodních smluv včetně Charty OSN. Vzhledem k tomu, že činnost OSN velmi často souvisí se zájmy a hodnotami, jež chrání kogentní normy, se dá usuzovat, že by OSN měla být při své činnosti těmito normami vázána

Druhá světová válka, Jugoslávie, Rwanda. Dvacáté století zrodilo mezinárodní trestní právo

„Z právního, historického i sociologického pohledu jsou soudní procesy s nacistickými zločinci naprosto ojedinělou etapou,“ podotýká Mgr. David Kohout, Ph.D., z Právnické fakulty UK. Jako právní historik se věnuje tématu mezinárodního trestního práva a jeho rozvoji po druhé světové válce. Jeho výzkum podpořila také Grantová agentura Univerzity Karlovy. Výsledky své práce prezentoval na výroční konferenci, která se konala na konci listopadu u příležitosti dvacetiletého výročí agentury.

David Kohout se tematice mezinárodního trestního práva věnuje dlouhodobě

Můžete představit váš projekt, který finančně podpořila Grantová agentura Univerzity Karlovy?

Věnoval jsem se aplikaci norem mezinárodního trestního práva na národní procesy s nacistickými zločinci v šedesátých letech dvacátého století. Dlouhodobě se tímto tématem zabývám, už diplomovou práci jsem psal o procesu s Adolfem Eichmannem. Z pohledu právního, historického i sociologického jsou procesy s nacistickými zločinci naprosto ojedinělou etapou.

O tom, jak naložit s nacistickými zločinci, spojenci diskutovali už na sklonku druhé světové války. Dospěli k rozhodnutí, že je postaví před soud, zvažovány však byly dlouhou dobu i jiné varianty, mezi nimi i to, že by byli nejvyšší nacističtí představitelé rovnou popraveni bez jakéhokoliv soudu. Některé tyto soudní procesy probíhají dodnes a během té dlouhé doby prošly řadou vývojových stupňů. Ve srovnání s tím, co se dělo bezprostředně po válce, představují ale šedesátá léta zcela novou fázi, na kterou se právnicky stále dost navazuje.

A jak se tedy liší soudní procesy s nacisty v šedesátých letech od předchozí doby?

Nacistické zločiny byly velkého rozsahu a zcela překračovaly hranice států, staly se mezinárodním problémem. Na konci války spojenci pociťovali potřebu zaujmout alespoň vůči hlavním pachatelům společný postoj. Pro norimberský Mezinárodní vojenský tribunál proto byla přijata mezinárodní dohoda – Londýnská úmluva a do ní vtělená Charta Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. To byl skutečně přelomový dokument, mezník, poprvé v písemné podobě byly pevně definovány válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, zločiny proti míru. A až v tomto okamžiku byly také zřetelně formulovány vymahatelné normy mezinárodního trestního práva.

V mnoha státech pak probíhaly procesy s nacistickými zločinci v návaznosti na právní úpravu norimberského tribunálu. Avšak po tom, co Německo, byť rozdělené, nabylo plnou suverenitu, zaznamenáváme ústup mezinárodního trestního práva, nacisté byli pak obvykle souzeni podle právních předpisů národních států. Pokud budeme hovořit o Německu a Rakousku, na které jsem se v rámci projektu více zaměřoval, byli nacisté souzeni podle trestních zákoníků, které vznikaly ještě v devatenáctém století a které na zločiny nacismu, na něž byly aplikovány, nebyly plně připraveny. To přinášelo řadu obtíží. Jako protiklad je ve sledovaném období šedesátých let možno vidět zejména proces s Adolfem Eichmannem vedený na základě národního práva v Izraeli v letech 1961 až 1962.

Co se tehdy stalo?

Stát Izrael po svém vzniku v roce 1948 recipoval do svých národních zákonů mezinárodní normy a přijal zvláštní zákon na potrestání nacistů a nacistických kolaborantů. Zákon například nehovoří terminologicky o genocidě jako o nejzávažnějším zločinu proti lidskosti, ale definuje zločin proti židovskému národu. Formulace jsou však v podstatě identické s těmi, se kterými jsme se ve vztahu ke genocidě setkávali po druhé světové válce. Tímto způsobem národní stát přímo recipoval normy mezinárodního trestního práva do svého právního řádu.

Izrael toho pak využil na začátku šedesátých let, kdy soudil Adolfa Eichmanna. Obvykle může stát soudit člověka, který je buď jeho občanem, nebo spáchal trestný čin proti občanovi tohoto státu, popř. se zločin odehrál na jeho teritoriu. Stát Izrael však v době, kdy měl Eichmann spáchat zločiny, ještě ani neexistoval. Jeden z principů, na kterých soud založil svou příslušnost k tomu soudit Eichmanna, byla i myšlenka tzv. univerzální jurisdikce. Argumentem bylo, že se jednalo o zločiny tak velkého rozsahu, že překračují hranice jednotlivých států, a tím se stávají útokem na lidstvo jako celek, nikoliv jen na jeden konkrétní stát či skupinu. Pro takové zločiny pak může člověka soudit kterýkoliv stát, protože se to dotýká i jeho občanů.

Dosud je univerzální jurisdikce legitimní formou toho, jak stát může v případě některých závažných trestných činů danou osobu soudit. Stopy univerzální jurisdikce se od té doby objevují i v českém právu, byť její aktivní využití je nutno vnímat spíše jako krajní případ.

Šedesátá léta byla přelomová v tom, že se do národních trestních zákoníků začaly přejímat zásady mezinárodního trestního práva, což se týkalo i trestního zákoníku v Československu.

Jak soudní procesy s nacistickými zločinci ovlivnily mezinárodní trestní právo do budoucna?

Dodnes jsou některá rozhodnutí z procesů s nacistickými zločinci precedenty v rámci mezinárodního trestního práva. K jejich aplikaci docházelo u mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii i Rwandu. Do té doby, než začal působit Mezinárodní trestní soud (v roce 2002, pozn. red.), byl korpus mezinárodního trestního práva rozhodujícím způsobem založen na procesech s nacistickými zločinci, včetně procesu s Adolfem Eichmennem, který je z hlediska uplatňování mezinárodního trestního práva jedním z přelomových případů v dějinách.

Grantová agentura UK vznikla v roce 1993, aby finančně podporovala i mladé začínající vědce, kteří se chtějí věnovat výzkumu. U příležitosti výročí jejího založení se ve středu 27. listopadu konala konference těch nejúspěšnějších doktorandských projektů financovaných agenturou. Zájemci si tak mohli poslechnout přednášky dvanácti badatelů věnujících se různým vědním oblastem. Jedním z nich byl i David Kohout, který představil svůj dvouletý projekt nazvaný Aplikace norem mezinárodního práva trestního v rámci národních soudních procesů s nacistickými zločinci v 60. letech 20. století. Vedoucím projektu a zároveň školitelem Davida Kohouta byl docent Radim Seltenreich z katedry právních dějin Právnické fakulty UK.

 

 

 

10 krvavých událostí, na které by se nemělo zapomínat.

V našich končinách si většinové obyvatelstvo pod pojmem „genocida“ či „etnické/náboženské čistky“ představí události jako židovský holocaust, arménskou genocidu či osidlování Ameriky. V následujících řádcích si ale představíme méně známé, ale o to brutálnější zločiny proti lidskosti, při kterých umíraly či trpěly statisíce lidí.

 

„Genocida nebo genocidium je částečné nebo úplné vyvraždění skupiny osob nebo její těžké duševní či tělesné poškození s cílem zničit ji, obvykle z náboženských, rasových, jazykových, národnostních, někdy i kulturních či politických příčin.“

TENTO ČLÁNEK ZAUJAL MNOHO LIDÍ

Jak by vypadaly světoznámé produkty, kdyby názvy nahradil počet kalorií? Lidé většinou nemají dostatek informací o nutričních hodnotách.

Povstání tchaj-pchingů – 25 000 000 mrtvých

Třetí nejkrvavější konflikt ve světových dějinách (po první a druhé světové válce) vypukne v roce 1850 dělnickou vzpourou v Číně, kterou vede křesťanský konvertista a samozvaný „mladší bratr Ježíše Krista“ Chung Siou-čchüan. Ten zakládá v zemi draka nezávislý stát – Nebeskou říši velkého míru, přičemž řízeným útokem zaútočí proti mandžuské říši Čching.

 

Cíl je jasný – zničit tradiční čínská náboženství (konfucianismus, buddhismus a taoismus) a nahradit je specifickou formou křesťanství. Tento troufalý plán se však neuskuteční a loutková vláda ve spolupráci s Francií a Spojeným královstvím povstání po 16 letech krutých bojů potlačí. Válka, která se z Mandžuska rozšířila do většiny regionů Číny, má za následek smrt 20–30 milionů lidí a ohromné škody na majetku a kulturním dědictví. Většina padlých jsou chudí Číňané – tradicionalisté, kteří se stali cílem masových čistek a pokusu o vyhlazení celého filozofického směru.

 

zdroj: wikipedia.org

Etnická čistka Čerkesů – 950 000 mrtvých a vyhoštěných

Už od Petra l. Velkého si Rusko nárokuje území na Kavkazu. Vhodná příležitost k jejich zisku přichází roku 1817, kdy proběhnou první ozbrojené střety mezi ruským impériem a rozdrobenými státními útvary Čečenců, Abcházců, Dagestánců a Čerkesů. Nejednotné a špatně vyzbrojené partyzánské jednotky nemohou moderním carským silám odporovat, a tak roku 1864 konflikt ukončuje dekret cara Alexandra ll. Mír však brzy vystřídají etnické čistky – zejména Čerkesů. 90 % z nich je násilně deportováno ze své rodné země. Masivní vysídlování doprovázejí krvavé čistky, znásilnění a popravy. Počet lidí zasažených ruskou agresí se odhaduje na 400 000–1 500 000.

 

zdroj: wikimedia.org

Albigenská křížová výprava – 600 000 mrtvých

V roce 1208 vyhlašuje papež Inocenc lll. tvrdou kruciátu na jihu Francie, namířenou proti rozrůstajícímu se křesťanskému hnutí – albigenství. To je označeno za ztělesnění kacířství, nakolik se pokouší vytvořit si na Boha a Svatou trojici vlastní názor a nepodléhá přímé kontrole Svatého otce. Po nepodařených pokusech o nenásilné konvertování dochází k vyhlášení vyhlazovací války.

 

Znásilňování, rabování a vraždění je přehlíženo a křížová výprava se rozbíhá na plné obrátky. Křižáci pustoší celá města a vesnice, vyhlazují obyvatelstvo a ničí poklady provensálské kultury. Stovky zajatců jsou bezohledně upáleny na hranici a tisíce umírají při drancování. Tato krvežíznivost a brutalita se ukazuje i ve městě Béziers, kde je zabito všechno obyvatelstvo – přes 20 000 lidí. Za oběť nepadají pouze Albigénci, ale příslušníci jakékoliv víry. Když se francouzští velitelé ptají vyslanců z Říma, jak mají vojáci rozeznat pravověrné od kacířů, hlavní opat prý odpoví: „Bijte je všechny, protože Pán zná své!“ Během 20 let bojů a tvrdé inkvizice tak umírá 200 000–1 000 000 lidí, což má za následek vyhlazení albigenství z jihu Francie.

 

zdroj: wikipedia.org

Genocida Pontských Řeků – 550 000 mrtvých

Po první světové válce a drtivé porážce centrálních mocností se císařství a tisícileté říše obracejí v prach. Zasaženým impériem je i Osmanská říše, jejíž území je nyní okupováno cizími armádami. Vyhlašuje se tak Turecká válka za nezávislost, která pod vedením Mustafy Kemala Atatürka končí velkým úspěchem.

 

Na dobytých územích však nastávají krutá jatka. Po porážce řeckých vojsk v Anatolii začínají Turci genocidu tamního obyvatelstva. Nejhůře dopadnou Pontští Řekové. Ti jsou násilně vystěhováni, zabíjeni, ponecháváni na anatolských pouštích, lynčováni či předáváni do pracovních táborů. Systémovou genocidu zastaví až podepsaná výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. To už však za oběť krvavému řádění padá 400 000–700 000 lidí.

 

zdroj: wikimedia.org

Genocida chanátu Dzungara – 540 000 mrtvých

Píše se rok 1755 a vládnoucí dynastie Qing vstupuje do války proti posledním kočovným kmenům, které již po staletí bojují proti „jednotě a suverenitě říše draka“. První střety proběhnou na západ od Velké čínské zdi, přičemž se okamžitě ukazuje dominance moderní císařské armády. Ta má podle příkazů s nepřítelem jasné plány – „za žádných okolností nebrat zajatce a neukázat ani špetku soucitu“.

 

Kdysi vyrovnané bojové střety se tak mění na masakr celých etnik. Obětí cílené genocidy se však stávají hlavně „podlidé“ z chanátu Dzungara, kde jsou muži masakrováni na počkání, přičemž ženy a děti se stávají majetkem císařských vojáků. Během tříletých čistek, nemocí způsobených válkou a násilného vysídlování umírá více než 80 % příslušníků chanátu – 480 000 až 600 000 lidí.

 

zdroj: wikipedia.org

Genocida donských kozáků – 500 000 mrtvých

Výstřel z Aurory roku 1917 předznamenává velké společenské změny a s nimi spojená krveprolití. V chaosu občanské války umírá přes 6 000 000 lidí a vlády nad největší zemí světa se ujímá komunistická strana. Ta pomocí tajné policie i armády splácí staré účty a likviduje kolaboranty a bývalé spojence carského Ruska. Cílem se stávají donští kozáci, z nichž 150 000 bojovalo pod velením Antona Ivanoviče Děnikina proti bolševikům. 500 000 z nich včetně žen a dětí je zavražděno nebo deportováno do vyhnanství. Rovněž se příslušníci tohoto etnika stávají v SSSR „persony non grata“ – je jim zakázáno sloužit v armádě nebo pracovat na vysokých pozicích ve státní správě.

 

zdroj: wikipedia.org

Porajmos – 350 000 mrtvých

  1. listopadu 1935 je vydáno doplnění Norimberského zákona, které zařazuje Romy do stejné kategorie jako Židy a definuje je jako „nepřátele rasově čistého státu“. Jsou zbaveni občanských práv a majetku, přičemž se jejich novým domovem stávají vyhlazovací a pracovní tábory. Na šatstvo dostávají černý trojúhelník – znak asociálů a na předloktí jim je vytetované číslo a písmeno Z (z německého Zigeuner – cikán).

 

Jejich trestem za nečistý původ je zplynování, těžká práce nebo osud „pokusných myší“ pod rukama šílených německých doktorů. Historici odhadují, že nacisté a jejich kolaboranti zabili takto 220 000 až 500 000 Romů, což je asi čtvrtina až polovina všech Romů žijících v té době v Evropě.

 

zdroj: wikimedia.org

Genocida Asyřanů – 250 000 mrtvých

Za oponou první světové války se kromě arménské a řecké genocidy koná i systémové vyhlazování křesťanských Asyřanů v oblasti horní Mezopotámie (dnešní Írán). V roce 1914 až 1920 je zavražděno přes 250 000 Asyřanů, což je polovina asyrské populace žijící pod správou bílého půlměsíce. Turci společně s Kurdy a Čečenci formují milice, které následně páchají na neozbrojených civilistech největší zvěrstva. Podřezávání krků, znásilňování či násilné deportace jsou na denním pořádku. Jedná se o vyhlazovací válku vyvolanou džihádem meče, kterou zčásti ukončí rozpad Osmanské říše a nárůst britského vlivu na tomto území.

 

zdroj: wikimedia.org

Hererská genocida – 60 000 mrtvých

Kolonizace Afriky pro evropské mocnosti neznamená jen bohatství a blahobyt, ale i krveprolití a nestabilitu. Velký zlom nastává v Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibie), kde v roce 1904 probíhá Hererské povstání proti „německým vládcům“. Odlehlé farmy kolonizátorů se stávají cílem rabování, přičemž přichází o život přes 150 německých osadníků. Hererové motivovaní prvními úspěchy přecházejí do rozsáhlé ofenzívy v okolí měst Okahandja a Windeoek, kde ničí důležitý železniční most.

 

Nepokoje utiší až 14 000 vojáků pod velením generála Lothara von Trothy, kteří rozdrtí povstalce v bitvě u Waterbegu. Zrada „otroků“ se trestá smrtí – kmen Herero je nucen ustupovat přes západní část pouště Kalahari, kde mnoho z nich umírá na žízeň a hlad. Německé síly střeží všechny vodní zdroje a mají rozkaz zastřelit každého, kdo se k nim byť jen přiblíží. Jen malé skupince se podaří uniknout na sousední britské území. Počet obětí se odhaduje na 25 000–100 000, čili 80 % tehdejší populace Hererů.

 

zdroj: listverse.com

Genocida jezídů –  3 000 mrtvých

V roce 2014 zažívá IS zlaté časy a do jeho područí se společně s územími Afghánistánu a Sýrie dostávají různé náboženské frakce a kmeny. Mezi nimi jsou i jezídé – 500 000 Kurdů uctívajících nadpřirozeného Boha, který podle příběhů stvořil sedm andělů, kteří mají na zemi šířit jeho vliv a poselství. Jejich víra spojuje prvky šamanismu, křesťanství, judaismu či hinduismu. Právě víra skládající se z mnoha prvků ostatních náboženství způsobuje, že jsou jezídiové po stovky let pronásledováni a zabíjeni. Především muslimy, kteří o nich prohlašují, že nejsou „lidé knihy“, ale jen „satanské figurky“.

 

Situace se vyostřuje tažením IS, kdy stovky jezídiů umírají při náboženských čistkách a další tisíce jsou nuceny uprchnout do hor. Cílem islamistů se stávají i ženy a děti, ty jsou využívány jako sexuální otroci nebo služebnictvo. Radikálové dávají na výběr – buď konvertují na islám, nebo budou pohřbeni zaživa. Pod patronací IS tak umírá 2 500–5 000 jezidiů a přes 6 000 jich je nezvěstných. Čísla však stále rostou.

 

zdroj: wikipedia.org

Zdroj: listverse.com, wikipedia.org, wikipedia.org, endgenocide.org, sme.sk, wikipedia.orgFoto: wikipedia.org, wikipedia.org, wikipedia.org, wikimedia.org, wikimedia.org, wikipedia.org, wikipedia.org, listverse.com, wikimedia.org, wikimedia.org Tagy: história, stredovek, starověk, Zaujímavosti z histórie, holokaust, novovek, genocída

Vyjádři svůj názor na článek

0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

Odpad Méně takových článků

Super! Více takových článků

Líbil se ti článek? Sdílej ho přátelům

NAHORU

Diskuse

Začátek formuláře

Diskuse je jen pro přihlášené Přihlásit se přes

Konec formuláře

Začátek formuláře

Konec formuláře

11 komentářů

Seřadit komentáře podle oblíbenosti času přidání

Lenka Fabian11. prosinec 2017, 18:49

Chybi mi puvodni obyvatele Ameriky za ctysta let jich bylo az 100 milionu ..dal Australie a co teprv Tibet …je to strasny co mi lidi dokazem z historie az do ted😱

1 Odpovědět ·

Lady Jane17. prosinec 2017, 21:11

Kde jsou původní obyvatelé Ameriky??

0 Odpovědět ·

Marián Adamus12. prosinec 2017, 9:02

Zeptáme se Američanů, proč tak diskrétně zamlčují, kam zmizely milióny severoamerických indiánů, ne?

0 Odpovědět ·

ZOBRAZIT DALŠÍ KOMENTÁŘE

Nejčtenější

1

Perla z minulosti: Brankář rychle předstíral vlastní smrt, aby nedostal…

 

2

Pokud máš rád černý humor, tyto ilustrace si vychutnáš

 

3

Odstrašující video ukazuje nechutné znečištění moře u Filipín. Vlny vyplavují…

 

4

Corden musel Arianu Grande odnést na zádech až do Starbucks. V novém…

 

5

Leo Messi dal bez problémů jesličky reportérovi ze vzdálenosti téměř…

 

DALŠÍ ČLÁNKY, KTERÉ BY TĚ MOHLY ZAJÍMAT

Historie mučení: Od ukamenování až po psychický teror

Historie terorismu: Od dýk zelótů až po sebevražedné útoky ve jménu boha

Nedílná součást bojovníků, králů a rytířů, která reprezentuje elitu a moc. Poznejte nejslavnější meče a jejich historii

Jan Žižka: Slepý stratég a statečný husitský kníže, který ve jménu červeného kalichu neprohrál jedinou bitvu

Bitva v Teutoburském lese: Krvavý kotel, ve kterém si během tří dnů našlo smrt více než 20 000 legionářů, žen a dětí

Sparta: Městský stát známý výchovou svých elitních bojovníků, kteří jsou dodnes synonymem neporazitelnosti a nebojácnosti

Airbnb zveřejnilo seznam 10 nejvysněnějších domů na jejich stránce. Najdeš mezi nimi bambusové chaty i palác

 

Genocida Arménů

  1. 05. 2017      Military Články
  2. dubna 1915 započalo systematické vyvražďování arménské populace Turky, které do dnes známe jako Arménskou genocidu.

Arméni brání svou vlast proti Turkům, 1915

Předehrou této větší genocidě byla série menších genocid, které proběhly v letech 1895/1896, kdy turecký sultán Abdülhamid II. nechal vyvraždit v rámci tzv. arménských řeží 80 až 300 tisíc Arménů. Nenávist mezi Armény a Osmanskou říši se začala prohlubovat, přičemž ještě v roce 1909 došlo k dalšímu masakru 30 tisíc Arménů. Je důležité zmínit, že tyto genocidy měli na svědomí mladoturci. V jejich velení byli Tři pašové Talat Paša, Enver Paša a Džamal Paša, kteří nakonec uskutečnili onu velkou genocidu.

Arménští civilisté pochodují do nedaleké věznice v doprovodu tureckých vojáků

Před první světovou válkou Osmanská říše přišla o 85% svého evropského území. Následně během války se Turci střetli s ruskými vojáky, se kterými prohráli a ze svého neúspěchu obvinili Armény. Vláda mladoturků tak začala vytvářet vojenské oddíly – čete, které se skládaly převážně z bývalých kriminálníků.

Mrtvá holčička v poušti u Aleppa

Ve dnech 24. a 25. dubna 1915 bylo zatčeno 2345 významných Arménů, odpovědných za údajnou arménskou revoltu ve Vanu. Všichni byli bez soudu popraveni. Poté komanda čete začala deportovat Armény ze sedmi východních provincií do koncentračního tábora v Aleppu. Do něj však putovaly jen ženy a děti, neboť všichni muži byli na místě popraveni.

Děti v koncentračním táboře v Aleppu

Na konec svého putování do koncentráku se však dostala jen hrstka „šťastných”, protože cestou většinu zabili buď samotní příslušníci komand čete, nebo hlad, zima, žízeň, nemoci, Turci žijící ve městech, skrze které pochod šel.

Pozůstatky Arménů zmasakrovaných v Erzincanu

Pokud se našli tací, kteří tuto pouť přežili, byli následně posláni do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je nahnali do jeskyní, polili benzínem a zapálili. Takto zemřelo přes dvě třetiny obětí genocidy, které se dnes odhadují na 1,5 miliónu lidí.

Arménští sirotci v roce 1922

Do dnešních dní Turci odmítají připustit, že by se jednalo o genocidu. Podle tureckých představitelů se jedná o nutné oběti „občanské války” a kolaborace Arménů. Tato genocida je však mezinárodně uznána velkým množstvím států, mezi kterými se nachází i Česká republika.

Osnova

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Holokaust

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Genocida

 

 

  • http://www.romea.cz/cz/romano-vodi/michal-schuster-genocida-romu-v-ceskych-zemich

 

 

  • http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/rana-za-ranou-faze-nacisticke-genocidy-ve-vzpominkach-prezivsich-ci-svedku/

 

 

  • https://iforum.cuni.cz/IFORUM-14946.html
  • https://refresher.cz/49822-Zapomenute-genocidy-Nezname-pribehy-krutych-cinu-ktere-mely-zarucit-zanik-celych-etnik-a-nabozenstvi?gdpr-accept=1

 

 

  • https://www.military-portal.cz/clanek/genocida-armenu

 

 

 

 

 

Zdroje

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Holokaust

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Genocida

 

 

  • http://www.romea.cz/cz/romano-vodi/michal-schuster-genocida-romu-v-ceskych-zemich

 

 

  • http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/rana-za-ranou-faze-nacisticke-genocidy-ve-vzpominkach-prezivsich-ci-svedku/

 

 

  • https://iforum.cuni.cz/IFORUM-14946.html
  • https://refresher.cz/49822-Zapomenute-genocidy-Nezname-pribehy-krutych-cinu-ktere-mely-zarucit-zanik-celych-etnik-a-nabozenstvi?gdpr-accept=1

 

 

  • https://www.military-portal.cz/clanek/genocida-armenu

 

Sepsal: Jiří Šoltýs

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozhovory

Pořady Gipsy Rádio

Soutěže